Recenze: Life Is Strange: True Colors - příběhová emoční horská dráha

Na tuhle recenzi jsem se sám opravdu těšil. Nedokážu vlastně říct, že bude stoprocentně objektivní, ale maximálně se o to pokusím. Life Is Strange (zejména první díl) je moje opravdová srdcovka a nynější čerstvé pokračování True Colors jsem si zkrátka nemohl nechat ujít. Jak si novinka vzniklá pod taktovkou Deck Nine vede jako další nástupce do příběhové horské dráhy slibující plno emocí a zvratů?

Zářit vzteky

Předně je třeba říct, že emoce jsou to, oč v tomto díle běží v prvé řadě. Není žádným tajemstvím, že hlavní hrdinka Alex Chan disponuje zvláštní schopností číst aury silných emocí, které prožívají lidé v jejím okolí. Dokáže díky tomu i odhalit příčinu těchto nálad, vyslechnout to, co jim předcházelo a často tak telepaticky odhalit to, co by jinak nezjistila. Zní to jako pořádná vychytávka, nebo spíš těžké břímě? Life Is Strange: True Colors nechá odpověď jen na vás, ale věřte, že to Alex se svými schopnostmi nebude mít lehké.

Příběh se odehrává v malé obci Haven Springs v Coloradu. Neochudím vás ani o vteřinu samotného dění, takže nebudu zabíhat do detailů, ale můžete si být jisti, že i tentokrát se něco zvrtne. Náběh první epizody z pěti je tradičně docela pomalý. Postupně se seznámíte s postavami, místními poměry a když už si říkáte, že je tempo moc volné příliš dlouho, přijde zlom.

Zvláštní vyprávění

Bohužel mi přišlo, že začátek příběhu je ve srovnání s ostatními díly série nejvíce předvídatelný. Trochu zvláštně se vyvíjí i používání schopností hlavní hrdinky. Na druhou stranu v pozdějších fázích přijdou další zlomy a taky určitá změna stylu vyprávění z lineárního na retrospektivní. Když pak přijde vyvrcholení, vaše rozhodnutí po zúčtování odhalí jeden z možných konců. Tady je potřeba říct, že variabilita finálních důsledků stále dost pokulhává proti majstrštykům typu Detroit: Become Human. Na druhou stranu jsou ale varianty zakončení docela jednoznačné a celou zápletku alespoň komplexně uzavírají.

Nemůžu se ale zbavit pocitu, že by hra mohla trvat ještě kousek déle, ale zároveň by se mohla více věnovat samotnému vyprávnění příběhu. Celkově jsem ji prošel asi za deset hodin, a to jsem nijak nespěchal a snažil si užít většinu obsahu. Některé pasáže působily trochu jako vleklá prázdná výplň, ale jiné by si zase zasloužily trochu silnější odvyprávění. True Colors mi stylem děje i kvalitou scénáře nejvíc připomíná díl Before the Storm. Je z něj cítit jakási váhavost a volnější uchopení. Jedničku a dvojku od studia DONTNOD zkrátka považuji za trochu plnohodnější storytelling.

Spousta drobných inovací

Na druhou stranu ale ihned dodávám, že True Colors je stále extrémně zajímavá hra. Je zde spousta prvků, která se dál posunuly na novou úroveň. Především oceňuju opět skvělý soundtrack a animace, které jsou opravdu propracované do detailů v takové míře, že Alyx skutečně hraje na kytaře správné akordy a vše je velmi dobře sladěno s audiem včetně vedlejších efektů. Prostředí je opět o něco bohatší a občas budete mít skoro pocit, že jste ve hře s malým otevřeným světem.

Zábavné je potom provázání krátké části jedné z epizod s RPG prvky a hraním si na fantasy hrdiny v LARPu. Tahle část je něčím docela novým, byť zřejmě vzešla z vedlejšího hraní deskové hry v Before the Storm. Netrvá dlouho, takže je příjemným osvěžením a vytrhne vás od rozmotávání hlavní příběhové linky – dostatečně nenásilně a zábavně. Celkově ve hře nechybí i odkazy a propojení s předchozími díly - ať už prostřednictvím osob (Poznáte čarodějnici dole? :)) či předmětů nebo motivů oblečení.

Zbytečná kontroverze

Dodám okrajově, že až zbytečnou kontroverzi hře někteří hráči přisuzovali s předstihem ještě před vydáním na základě jistých společenských hodnot či témat, které zde tvůrci zapracovali. Typickým silnějším příkladem budiž tibetská vlajka, která se v městečku objevuje a kvůli které se na hru snesla vlna kritiky z Číny. Na druhou stranu jde ale jinak spíše o témata společenská než politická, což třeba druhý díl dle mého názoru akcentoval více.

A hra vám v těchto ohledech dává naprostou svobodu volby včetně rozpletení očividného milostného trojúhelníku. Příběh, prostředí a postavy zkrátka mají svou specifickou charakteristiku, ale zmíněná témata jsou naprosto okrajová a pro hlavní příběhovou linku nejsou vůbec stěžejní a děj nijak nerozptylují. V tomto si scénáristé vedli skutečně dobře.

Shrnutí

Life Is Strange: True Colors si zkrátka zachovává velkou porci toho, čím tato série dokáže své fanoušku uchvátit. Zdaleka podle mého názoru netrumfne perfektní první díl a i dvojka přinesla silnější vyprávění, nicméně i tak hra zůstává příjemným nástupcem s inovativním přístupem ke spoustě detailů a drobností. Fanouškům série ji určitě doporučím a pokud k ní nebudete přistupovat s přehnaným očekáváním, hádám, že ještě nakonec můžete být příjemně překvapení.