Recenze Dying Light 2 - zábavné a krásné akce s chabým příběhem

Parkour ve hrách. Slovní spojení, u kterého si většina hráčů představí například sérii Assassin's Creed. Někdo možná zmíní Mirror's Edge z roku 2008. Titul původně dělaný pouze pro konzole Playstation 3 a Xbox 360, později dostupný i na PC, ukázal, jak má vypadat poskakování herním světem v době, kdy byli asasíni ještě v plenkách. Právě na akční adventuru od studia DICE, dnes známého zejména díky Battlefieldu, jsem si s nostalgií vzpomněl při prvních skocích v Dying Light 2. Techland se po sedmi letech vydal do světa, kde je lidstvo již za hranicí globální katastrofy.

Pomalé rozhoupání

Než naskočíte do městské akce, přivítá vás Dying Light 2 pomalým úvodem. Vše si osaháváte, včetně ovládání, skoků, boje a dialogových možností. Hlavní postavou je poutník Aiden pátrající po osudu své sestry Mii. Jeho nekončící odhodlání zjistit osud dívky, která ho doprovázela v dětství, je hlavním motivem dějové linky.

Na úvod trocha venkova a dálnice připomínající nejhorší úseky D1.

Přirozený vstup do nového města skrývajícího odpověď na historii Aidenovi rodiny skvěle uvede hráče do světa. Zpočátku celkem poklidné prostředí venkova vystřídá akce na předměstí. Úvodní desítky minut mimo město ještě nenabízejí to pravé, což přichází až s první honičkou před hordou zombíků. Oproti jedničce, kde jste se učili skákat na překážkové dráze, jde o posun správným směrem. Začáteční mise vám ukáží město a zároveň se proběhnete po skutečných překážkách, totiž autech, lešení a střechách tamních domů.

Úvodní rozhovory bohužel nenabízí prakticky žádné prvky pro rozhodování. V každém dialogu se můžete ptát na doplňující otázky, vše ovšem vede ke stejnému výsledku. Hra vás zde dále naučí lootovat, craftit, nakupovat a prodávat získané předměty. Seznámíte se s tamním životem, atmosférou i pravidly.

Rozběh

Na úvod se dostanete do části města Old Villedor. Jde o čtvrtě s menšími paneláky, továrnami nebo například vodojemem připomínající Paříž. Zde se setkáte s velkou částí postav a rozvinete si své parkourové dovednosti. Old Villedor je rozdělený do několika bloků, každou z nich může ovládat jedna ze dvou frakcí. Strážci míru představují organizovaný život pod policejním dohledem, přeživší si pak potrpí spíše na svobodě. Druhou částí mapy je centrum s vysokými mrakodrapy, kam se dostane Aiden ve druhé polovině příběhu.

Osvětlení světa je wallpaper materiál. Bohužel chybí foto režim.

Central Loop i Old Villedor působí velmi povedeným dojmem nejen díky rozdílné tématice. Svému kouzlu vděčí zejména díky detailům, jež činí svět uvěřitelným. Jde například o velké množství vnitřních prostor, které jsou dostupné hned od začátku. Někdy vás dovnitř zavede loot, jindy se hodláte schovat. Kolikrát přitom šlo jen o zkratku při průchodu napříč obytným blokem.

Právě vnitřní prostory dávají městům hloubku. Nejde jen o poskakování po autech v ulicích a po střechách. I tyto prvky ovšem fungují skvěle. Parkourový systém v Dying Light 2 působí hladce a po pár desítkách minut se vám vryje pod kůži. Aiden toho ze začátku moc nevydrží a rychle se zadýchá. Pád z okapů po vyčerpání vás rozhodně nemine. Nejde přitom o nudný prvek, který by vás odrazoval od překonávání náročnějších překážek. Někdy se s Aidenem musíte zamyslet, jak vyskákat na mlýn odemykající danou oblast a šetřit v průběhu skoků výdrž. Jindy zkrátka nemáte na výběr a musíte se poohlédnout po prostředcích zvyšujících vaši sílu.

Právě v tomto Dying Light 2 exceluje. Při průchodu hrou jste do jisté míry motivováni trávit hodiny zvyšováním statistik a hledáním zbraní, lootu a dalších tajemství světa. Nikdy jsem přitom neměl pocit, že jde o grind. Každé zlepšení Aidenovy výbavy bylo znatelné, ačkoliv drobné.

Skok do světa

Techland do Dying Light 2 zabudoval několik mechanik z minulých dílů. Setkáte se s celou řadou zombies, kterým se chcete vyhnout, nebo jim alespoň utéct. Jejich slabou stránkou je zejména UV světlo, tedy váš nový oblíbený společník. Kromě kosení nepřátel zbraněmi na blízko do rukou dostanete i luk a řadu dalšího vybavení. Ve výsledku ovšem budete zejména usekávat končetiny, hlavy i půlit celá těla.

Ulice okupují i méně přizpůsobiví občané.

Soubojový systém je extrémně návykový, až jsem šarvátky kolikrát vyhledával. Některé přitom chtějí kromě zběsilého máchání velmi neefektní baseballovou pálkou také trochu přemýšlení. Krytí útoků, uhýbání a využívání okolního prostředí vám usnadní boj. Hodit po hordě nemrtvých plynovou lahev je nejen efektivní, ale také zábavné. Skok z výšky, odstřelování lukem, házení výbušnin, to vše zde funguje díky zombíkům o něco lépe než v jiných hrách. Není to přitom tím, že by vlny nestvůr lačnících po vašem mozku byly vyložené hloupé. Možná jde o efekt, že zabíjením těchto stvoření vlastně opravdu pomáháte světu.

Boji se ovšem kolikrát lze vyhnout. Stealth se zde moc neliší od jiných titulů. Jeho kouzlo spočívá v tom, že ho lze využít v mnoha pasážích třeba jen na krátký úsek. Občas si tak zkusíte projít jedno patro budovy pěkně potichu a další pro změnu vezmete v Rambo stylu.

Některé nepřátele nezmlátíte paličkou na maso.

Možnosti, jak procházet některé mise, jsou skutečně pestré. Vstupů do objektů bývá často mnoho a záleží tak na vaší fantazii. Vtrhnete do sídla rebelů skokem z vedlejšího paneláku? Nebo se proplížíte kolem hradeb? Zvolíte stealth a vrazíte všem kudlu do zad, nebo vyzvete vůdce k (ne)férovému souboji osm proti jednomu? Snad jediným nedostatkem této pasáže byl fakt, že v potají zabitý člen tábora nevyvolal v ostatních dostatek podezření k vyvolání poplachu.

Vedlejší mise a aktivity jsou zkrátka povedené. Občas se přistihnete při chuti na zápas proti většímu monstru, které se uhnízdilo na hřišti a dokola oživuje ostatní zombies. Jindy se rozhodnete proniknout do zóny s karanténou a vykrást cenný loot. Obojí funguje i díky mechanice střídání dne a noci. Za denního světla je plnění úkolů venku lehčí, jelikož se většina mrtvých pase ve stínu a temnotě. V noci vyjdou zombíci ven a vnitřní prostory jsou o nějakou tu úroveň jednodušší.

Střídání dne a noci není uspěchané a jednotlivé herní doby lze spánkem přeskočit. Osobně jsem se k tomu uchyloval jen minimálně, což svědčí o krásném vybalancování hry. Denní průzkum světa přirozeně střídá noční vykrádání interiérů.

Také příruční baterka obdržela RayTracing

Přespat a uložit si hru můžete na odemykatelných místech. Najdete zde i dodatečný inventář, kam si uložit zbytečné cetky, které nechcete vyhodit, ani si s nimi plnit kapsy.

Záchytnými body jsou pak mlýny zpřístupňující útočiště pro jednu z frakcí. Jde o lehčí hádanky, kdy musíte vyšplhat po soustavě kladek až na nejvyšší bod stavby. Občas šlo o jednoduchou sekvenci, jindy vás limituje vaše výdrž v kombinaci s nutným načasováním. Hádanky zde ovšem nekončí a v dalších budovách budete spojovat kabely elektrického vedení nebo hledat kódy k sejfům. Ve všech případech šlo o oživení hry, které působilo přirozeně.

Nové město, nové já

Druhé město přidává do hry značnou vertikalitu. Abyste to měli jednodušší, získáte příruční kluzák, který funguje jen s dopomocí vzdušných proudů. Nejedná se tak o ultimátní dopravní prostředek, s jehož pomocí se lze vyhnout hordě nepřátel. Jeho využití je pouze příležitostné.

Létání mezi mrakodrapy je zábavné a efektivní, nedá se ale využít vždy.

Centrum města působí svěžím dojmem a díky detailům jako průchozím bytům cítíte velkou volnost při volbě trasy. Stojí vám v cestě mrakodrap? Oběhnout ho lze na římse, skrz něj nebo okolo.

Právě v druhé půlce začnete plně využívat potenciál frakcí. Přiřazování okrsků strážcům pořádku odemyká spíše ofensivní arsenál pastí na ulici. Přeživší vám nabídnou zkratky při cestování napříč městem. Výběr je na vás a děj je tímto rozhodnutím ovlivněn jen minimálně.

Větvení samotného příběhu je naznačeno v několika rozhovorech. Rozhodně se ale nejedná o pokračování Detroit: Become Human. Rozhodovacích okamžiků je opravdu málo a zbytek dialogů jen vytváří iluzi, že se můžete rozhodnout zvolením různých odpovědí. Většinou se totiž jen vyptáváte druhé osoby na podrobnosti, které vám k ničemu nebudou.

I samotný příběh vytváří klišé. Hledání sestry je často upozaděno řadou dílčích úkolů, u kterých až zapomínáte, že vás nějak posunou k tíženému cíli. Postavy jsou často nezajímavé a složitě s k nim hledáte jakýkoliv vztah. Právě zde je hlavní kámen úrazu.

Postavy jsou předvídatelné a příběh plný klišé.

Hlavní dějová linka vám zabere okolo dvaceti hodin. Najdou se zde opravdu zářné momenty, ovšem většinou vás proplouvání mezi rozhovory a úkoly nebude bavit tak, jako tamní svět. Příběh Dying Light 2 nenabízí vysoké kvality zbytku hry a pokud titul zapnete jen kvůli příběhu, možná zůstanete zklamáni.

Hra navíc zadrhává také v optimalizaci a častých chybách. Už při prvním průchodu venkovem jsem si všiml, že se následovaný průvodce prakticky vznáší na povrchu. V jiné části se mi vyply zvuky postav při dialogu. Podle titulků mluvily, zvuk slyšet nebyl a postavy ani neotevíraly pusu. Jindy šlo o drobnosti jako zamrzlá mrtvá postava popírající fyziku nebo bugování mrtvol skrze textury. Nejde o Cyberpunk při vydání a snad až na chybu se zvukem nebudete nuceni k restartu hry.

Optimalizace kolísala jen v táborech plných lidí a přístřešků. Zde framerate v náhodných momentech bezdůvodně klesal.

Šplhej ještě výš, hleď ještě dál

Kde Dying Light 2 boduje, je audiovizuál. Soundtrack plně odráží rozdílné frakce i části města a při šplhání po mrakodrapu se rozezní tóny, které si okamžitě chcete přidat do alba na Spotify. Úvodní píseň Run, Jump, Fight se prolíná skrze několik dalších melodií. Empowering Yourself zase dodává hře tempo.

V rámci spolupráce se společností Nvidia jsme navíc vyzkoušeli, jak ve hře vypadá technologie ray tracing a DLSS. Titul jsem si zahrál na grafice RTX 3080, která vykouzlila dechberoucí obraz. Obě technologie jsem měl zapnuté již od samého začátku a i při rozlišení 1440 × 3440 px si užíval velmi plynulou jízdu na maximální detaily, která zaškobrtla snad jen ve zmíněných kempech.

Implementace RayTracingu se povedla zejména díky faktu, že si pokročilých hrátek se světlem moc nevšimnete. Vše totiž působí opravdu přirozeně po vzoru herního světa. Musíte se tak na chvíli zastavit a vše si vychutnat.

RayTracing působí tak věrohodně, že ho začnete považovat za standard.

DLSS v kombinaci s RayTracingem představuje perfektně sehrané duo. Při maximálních detailech jsem si užíval okolo 95 FPS s jistou odchylkou podle lokace. Po vypnutí upscalingu jsem byl na 45 snímcích za sekundu, což při takto akční hře je na hranici hratelnosti. Kvalita detailů při zapnutém DLSS je navíc nerozpoznatelná oproti vypnutému stavu.

Po zakázání RTX i DLSS se plynulost hry pohybovala okolo 75 – 85 FPS, což je stále méně než v kombinaci RTX ON a DLSS. Volba je tedy jasná a technologie Nvidie mi tímto krásně vykompenzovaly místy kolísající optimalizaci.

Hru jsme vyzkoušeli i na předplatném GeForce NOW ve verzi RTX 3080. Dnes stále předraženou grafiku tak doma mít nemusíte. Hru si koupíte na Steamu / GOG / Epicu, zapnete GeForce NOW a můžete skákat skrze svět ve stejných detailech jako my. Stačí vám k tomu jen dobré internetové připojení. Až se grafiky zlevní a vy si jednu koupíte, můžete hrát opět u sebe.

GeForce NOW - úvodní obrazovka.

Zapnutí hry v GFN je otázkou několika vteřin. Po propojení herních knihoven zvolíte hru, zapnete a můžete hrát. Vzhledem k faktu, že hrajete titul z reálně vaší knihovny, odpadají zmatky, zda vám hra zůstane nebo kde ji koupit. Stále máte svůj Steam a po konci předplatného vám vše zůstává. Omezeně můžete hrát i zcela zdarma, díky free verzi. Ta ovšem nedisponuje ray tracingem a větším výkonem. V porovnání s ostatními službami jde dle mého o nejlepší řešení.

GeForce NOW - knihovna.

Na GeForce NOW v rámci placeného předplatného lze aktivovat ray tracing i DLSS. Obrazová kvalita je navíc prakticky srovnatelná a Dying Light 2 na GFN dokonce běželo plynuleji díky perfektní optimalizaci pro tuto službu. Kvalitu pokročilých hrátek se světlem jsme tak mohli testovat právě zde.

Snímek z GeForce NOW při vypnutém ray tracingu.

Snímek z GeForce NOW při zapnutém ray tracingu.

Na obrázcích výše si ray tracingu lze všimnout nejen na dopadu světla skrze trávu. Prvnímu snímku zcela chybí stíny stébel. Upřete ovšem svoji pozornost i na roh pokoje. Bez RTX se odstín jednotlivých stěn značně liší, ačkoliv se světlo od většiny ploch odráží tak, že by plochy měly plynule navazovat. Zde jde o znatelné přiblížení k reálnému nasvícení.

Vlevo: RTX OFF; vpravo: RTX ON

Celková kvalita obrazu je při lokálním hraní i na cloudovém vysoká. Jeden překrásný výhled na město střídá druhý a nedokonalostí si prakticky nevšimnete. Také responzivita byla srovnatelná. Pokud byste Dying Light 2 zapnuli někomu skrze GeForce NOW, při dobrém připojení by vůbec rozdíl nepoznal.

Měkký dopad

Dying Light 2 je povedeným pokračováním prvního dílu. Vylepšuje prakticky každý aspekt hry. Svět je přirozenějších, zábavnější, parkour propracovanější. Grafická stránka je velmi pěkná, vedlejší mise zábavné a herní mechaniky zapadají do celého konceptu hry. Oproti jiným hrám se zombie nejsou vašim protivníkem nemrtví, ale spíše lidé. Přesto je hlavní příběh nejslabší částí hry a pokud se vedlejším misím vyhýbáte, nedostanete plnou dávku skvělého dobrodružství.

Dáme kávu za úsvitu?

Hru dále vyzvedává skvělá implementace DLSS a RayTracingu. Tato dvojice na počítačích kompenzuje fakt, že optimalizace není zrovna dokonalá a v průběhu celé hry narazíte na řadu drobnějších chyb. Ve výsledku je to ovšem jedno. V Dying Light 2 se zahledíte před sebe, ponoříte se do skvělého soundtracku a skočíte do další mise. Nebýt malých možností rozhodování a podprůměrného příběhu, bylo by to snad i na desítku. Techland revoluci nepřinesl, však nebyla ani třeba. Druhý díl vylepšuje řadu aspektů a řadí se mezi AAA tituly. Díru do světa ovšem udělá až trojka, pokud tvůrci vylepší příběh a přinesou více prvků rozhodování.