Dobrých kooperačních her je jako šafránu. Ačkoliv se občas objeví titul, který si lze zahrát ve dvou, nebo ve větší partě, na samotném prvku spolupráce staví jen málo z nich. Navíc jde kolikrát o druhotné herní režimy napojené na hru, která byla především určena pro jednoho hráče. Spolupráce pak postrádá větší hloubku a nepřináší nic, co by ve velkém měnilo gameplay. O to víc působí It Takes Two jako blesk z čistého nebe. Ačkoliv na první pohled nejde o čistě AAA titul, po dohrání kampaně tak hra působí. Zde jsou dva lidi podmínkou a jejich spolupráce je naprosto klíčová. Hra toho nabízí ale mnohem víc.

Romantické klišé

V It Takes Two se zhostíte role Codyho a May, manželského páru v krizi. Samotná zápletka není již z ukázek ani popisu žádným tajemstvím a mohlo by se zdát, že tento fakt zkazí překvapení z děje. Opak je ale pravdou. Celé romantické pozadí hraje tak trochu druhé housle. Snažíte se napravit vztah a dostat se zpět z formy dřevěné a hliněné hračky, což pohání samotný děj. Relativně tuctová zápletka ale dostává díky hernímu požitku úplně nový, svěží nádech. Cody i May totiž zažívají jedno dobrodružství za druhým a jejich osobnosti působí reálným dojem. Cody sem tam prohodí trapný otcovský vtip, nebo si rejpne. May pro změnu nenápadně vytáhne něco z minulosti a třeba sarkasticky pochválí Codyho.

Obě herní postavy dostanou hodně místa. Zatímco Codyho je slyšet hodně po většinu hry a řeší se například jeho koníčky, záliby a osobnost, May obdrží celou velkou kapitolu zejména na konci. Oba pak řeší typické záležitosti důležité ve vztahu.

Příběh hraček tak trochu jinak

Jestli vám každá ukázka přišla tak trochu jako z animovaných filmů Příběh hraček, tak máte pravdu. Tvůrci ale zašli o dvě úrovně dál. Popis kulisy hry totiž není pouze o pohledu na svět z výšky pěticentimetrových figurek. Dostanete se totiž na místa manžely dávno zapomenutá. Zároveň se necháte unést fantazií do jiných dimenzí, ze kterých se vám doslova zatočí hlava. Vše přitom do hry dokonale patří. Ani v jeden moment nemáte pocit, že jste se ocitli v jiné hře. Přesto by vás v životě nenapadlo zavítat s dvojicí hraček zrovna na toto místo.

Celé prostředí je zpracováno naprosto geniálně. Vizuál animáků od pixaru dává tvůrcům zcela volné ruce, které využívají na maximum. Nejde totiž jen o hraní v pokojíčku a obýváku této rodiny. Podíváte se na zahradu, půdu, do sklepa všude mezi. Tento pohádkový styl přitom nepřestává ani po hodinách bavit a každé prostředí nabízí unikátní hratelnost. Postavy okolo navíc neožívají zcela bezpředmětně a každá má svůj malý příběh.

Nepotkáte jen mluvící hračky a nářadí, ale i hmyz a další tvory. Ani jednou přitom nemáte pocit, že by tvůrci recyklovali ten stejný nápad dokola. Všechny postavy působí zcela na místě a přirozeně, jako by šlo o skutečný živý svět. Všechna zákoutí této miniaturní civilizace žijí, vždy ale malinko jinak. Princezna na hradu má svůj vlastní svět, stejně tak mravenci na zahradě.

Prostředí ožívá i díky řadě maličkostí. V It Takes Two nesbíráte kartičky, body ani ztracené části nějaké hračky. Žádné collectibles zde nenajdete. Přesto se přistihnete při prozkoumávání okolního světa. Ten totiž skrývá narážky na reálný svět, ale i zajímavá zákoutí a předměty, se kterými jde interagovat. Můžete se projet na kolotoči pro panenky, vyfotit se ve fotokoutku a nebo třeba naivně vložit ruku do zásuvky. Tyto easter eggy na vás nekřičí a jejich rozmístění je logické. Přesto je musíte a ve výsledku i chcete hledat.

Rukáv plný originálních nápadů

Jak již bylo naznačeno, příběh se odehrává v rodinném domě manželského páru a blízkém okolí. Překvapivě se ale ocitnete v prostředích, která rozhodně nečekáte. Zahrada a pokoje jsou totiž pouhým začátkem. Každé prostředí přitom působí tak originálním dojmem, že vás v životě nenapadne skutečnost, že se pohybujete jen o místnost vedle.

Tvůrci chrlí jedno mistrovsky provedené prostředí za druhým. Při jejich obdivování kolikrát zapomenete, že jde o koridorovou úroveň. Dokonale vás totiž rozptýlí nejen detaily okolí, ale i měnící se hratelnost. Na zahradě dostanete do repertoáru zbraní kropící hadici a laso z listů. Jindy zase magnety, abyste se naučili něco o přitažlivosti (nejen u páru). Obě postavičky totiž umí jen běhat a skákat. Žádný levý hák Codyho a kopnutí May nečekejte. Vždy budete odkázaní na unikátní výbavu. Nikdy přitom nedostanete výhradně bojové pomůcky. Spíše vám předměty dají novou schopnost a je jen na vás, jak ji využijete. Některé jsou jednoduché, jiné už dost komplexní. Ve všech případech mají více využití a pomohou vám v boji i při překonávání překážek.

Cody a May vždy obdrží různé předměty. Hratelnost se proto v určitých částech hry výrazně liší. Občas má snazší cestu May, jindy Cody. Stejně tak se obě postavy v jistých pasážích předbíhají a navzájem si pomáhají překonat nástrahy okolí.

Tato měnící se hratelnost je podpořena perfektně využitým konceptem zobrazení obou pohledů na monitoru. Většinu hry se vám obrazovka rozdělí na dvě části, každá sleduje jednu postavu. Úhel své kamery si ovládáte zcela nezávisle stejně jako svoji postavu. Víceméně jde o zobrazení identické s lokálním multiplayerem, ačkoliv lze hrát i online a toto rozdělení obrazovky přetrává. Můžete tak druhé straně poradit kam se koukat nebo shlédnout svůj pád po nepovedeném skoku z jiného úhlu. Někdy je tato skutečnost ale na škodu. Například když vám má parťák uvolnit cestu a místo komunikace se jen podívá na druhou polovinu obrazovky, aby zjistil, co je zapotřebí udělat. Tento ústupek alespoň odstraňuje situace, kdy se nemůžete s druhou osobou domluvit a sehrát se. Vždy prostě jaký postup vás dovede k cíli.

Celý koncept rozdělené obrazovky je využit na maximum, když se vertikální rozdělení občas změní na horizontální. Jindy se obraz plynule spojí, nejen v cutscénách. Tento zdánlivě nedůležitý prvek mění některé herní pasáže až na filmové.

Já mířím, ty střílíš

Pokud jste někdy se sourozencem či kamarádem hráli na jedné klávesnici hry, kde jeden mířil, případně řídil, druhý střílel, nebudou vám některé pasáže v It Takes Two cizí. Schválně jsem se vyhnul slovíčku „minihry“, jelikož i ty tu najdete a liší se od hlavních pasáží. Právě v tomto zdánlivém detailu je ukryto kouzlo hry. Spolupráce Codyho a May je klíčová při řešení puzzlů. Ty ale působí přirozeně, nejde o další Portal 2, který na řešení levelů stavěl hratelnost. V průběhu hry na vás čeká řada problémů. U většiny není potřeba do hloubky přemýšlet o řešení, jde spíše o souhru, načasování a důvěru. Oba protagonisté si musí věřit, aby k sobě opět našli cestu a stejně tak musíte věřit i vy druhému hráči, ačkoliv občasná škodolibost zpestří herní zážitek.

Obří balík úkolů působí svěžím dojmem od začátku až do konce. Díky propracovanému zabalení aktivit do příběhu, vizuálu a jednotlivých úrovní vám ani nepřijde, že plníte jeden kooperativní úkol za druhým. Prostě procházíte hrou a bavíte se.

V okolí přitom naleznete řadu originálních i principem generických miniher, jenž zabaví i na dlouhé hodiny. Jejich výborné zpracování přímo navádí k zapnutí hry například při návštěvě, kdy si chcete s kamarádem zahrát něco rychlého a jednoduchého. Tyto minihry počítají nejen vzájemné skóre, ale i rekordy a skvěle se tak hodí i na party.

Další překvapení za rohem

Celá kampaň It Takes Two zabere okolo třinácti hodin. Zdálo by se to jako málo, ale na kooperační hru je to nadprůměr. Cena přitom není úplně vysoká. Důležitější je ale zážitek. Hra hned na začátku nastolí velice sympatické tempo a nepoleví až do konce. Žádná pasáž není rozvleklá, ani zbytečně urychlená. Některá prostředí se vám budou líbit více, jiná méně. Druhé strana na ně může mít odlišný názor a objektivně by se dalo říct, že si každý přijde na své. Po prvních pár hodinách a průchodu dvojicí úrovní vás na minutu přepadne pocit, že tvůrci už vyplýtvali všechen potenciál hry. Následně vás vyvedou z omylu.

Setkáte se s originálními bossy, zahrajete si na piloty letadla, vojáky, zachránce a vžijete se i do role postav z kultovních 2D plošinovek. Když už si nakonec říkáte, že tu nic nového není, najednou se před vámi rozevře stylizovaný polootevřený svět a vy si najednou přejete, aby vzniklo tříáčkové RPG jen na základě toho, co teď vidíte na obrazovce. O chvíli později se rozplýváte nad dalším originálním prvkem schovaným až na samotném konci hry. Jeden zážitek střídá druhý a originalitě nedochází dech v žádné fázi.

Víc takových

Závěr bych chtěl věnovat drobnostem katapultujícím hru mezi to úplně nejlepší za poslední roky. It Takes Two lze hrát jen ve dvou, přitom titul musí koupit pouze jeden hráč. Druhého stačí pozvat. Tím bych rád umlčel hlasy, které volají při ceně 40 euro o delší kampani. Částku si můžete rozdělit napůl a pak je zcela odpovídající délce příběhu i bez ohledu na kvality. Těch kvalit je ale celá řada. Optimalizace je excelentní, na chybu narazíte jen obtížně a pozvání druhého hráče funguje, jak má. It Takes Two navíc podporuje i ultraširoké monitory s poměrem 21:9, což se hodí při rozdělené obrazovce.

Hratelnost je perfektní a s odstupem času láká na opakovaný průchod za druhý charakter. Dobrodružství Codyho a May je doprovázeno skvělými dialogy a zábavným příběhem, jenž nemusí být nutně zcela originální. Dočkáte se přitom i zvratů a řady wow momentů. Výsledkem je zážitek a jedna z nejpovedenějších her nejen na poli kooperací. Drobnosti lze vytknout, přesto si na ně ve výsledku nevzpomenete. Zůstanou vám zejména vzpomínky extrémně povedenou hru a hodiny zábavy.