Rok se s rokem sešel a vývojáři z Machine Games spolu s Bethesda Softworks (vydavatelé) nám opět představili arkádovou FPS střílečku Wolfenstein, s letošním přízviskem Youngblood. Když se řekne Wolfenstein, hráčům se postaví všechny chlupy na těle, rozšíří zorničky a do celého organismu začne proudit nekonečné množství adrenalinu, jelikož se vidí se dvěma Sturmgewehry v rukách, jak kosí hromady nácků stojících v cestě za zvuku ostrých metalových rifů. Jenže po několika minutách v Youngblood se hráčův nadšeně vražedný výraz ve tváři změní v lehce zoufalý a nechápající pohled s otázkou: „What the f*ck?! Kam se poděla ta arkádová zábava, co tu dělají ty RPG prvky, a proč dokola musím grindovat (neustále opakovat) stejné lokace?!“. Tyto otázky jsem si pokládal celkem často, a snad vám na ně přinesu i uspokojující odpovědi. Na začátku ještě upozorním ty z vás, co jste nedohráli předchozí díly: Nechcete si zkazit herní zážitek? Přečtěte si recenzi až potom.

Také je nutno poznamenat, že Youngblood není plnohodnotný „třetí díl“, ale jde spíše o spin-off.

Zlatá osmdesátá

Uplynulo již dvacet let od doby, co postrach všech nacistů B. J. Blazkowicz spolu s neohroženými Američany lačnými po svobodě rozpoutal revoluci ve Spojených státech amerických, která nemohla skončit jinak než novým Dnem nezávislosti. Jenže zatímco v „júesej“ vlají hvězdy a pruhy, v Evropě se nonstop sbírají „eska“. Touto slovní hříčkou na dvě legendární skladby z 80. let jsem chtěl říci, že je stále ve spárech nacistů. A právě do jednoho z předních měst starého kontinentu – Paříže, vlastně Neu Paris, se jednoho dne z ničeho nic vypařil Terror Billy, aniž by své rodině alespoň něco řekl. Ano, BJ má rodinu, kromě manželky Anyi, s níž to táhne už od The New Order, má též dvě povedené dcery Sophii a Jessicu, jenž jsou od mala vychovávány v duchu sparťanské školy, tedy „born to kill nazis“. A jelikož děvčata ráda čtou heroické romány, rozhodnou se vyrazit spolu se svou kámoškou Abby do Neu Paris, kde se v katakombách ukrývá odbojářská buňka, aby našly a zachránily tátu. No nezní to jako úžasné dobrodružství pro dvě adolescentní puberťačky?! Jenže jak už tomu bývá, v knížkách a v životě to chodí naprosto odlišně.

Příběh samotný o sobě si zachovává svou krutost, vtipnost, vážnost, absurdnost i lehkou dojemnost, jak už jsme u Wolfensteina zvyklí, každopádně se z něj ale vytratila ta temná mysteriózní tajuplnost, která mě osobně nejvíce držela v napětí u předchozích dílů. Teď by se dalo říci, že se nese spíše ve ztřeštěném duchu, přesně jak jsou jeho dvě protagonistky, což je samozřejmě dobře. Atmosféra se tak doplňuje, a hráč se díky tomu trochu cítí jako poblázněná dvacítka, jenže tím se z toho vytrácí to, že všude kolem vás je svět v naprostém haj… háji.

Nicméně odlišné oproti předchozím dílům je i vyprávění děje. Cut-scén je zde jak šafránu a příběh je tak odvyprávěn pozvolna přes vysílačku během hraní. K tomu i holky jsou dost ukecané, a tak budete svědky spousty dialogů i sebechvalných monologů.

Ségra na mě, já na ségru

Ve Wolfenstein: Youngblood je naprostou novinkou v hratelnosti možnost kooperativního módu. Nemohli jsme tedy hru projít jinak než ve dvou, ačkoliv vyzkoušeli jsme si i singleplayer. Na rovinu vám radím, nehrajte to sami. Nyní se dostáváme k odpovědím na otázky z úvodu.

Vzpomínáte si, jak vás v minulých dílech hra zavedla do lokací, kde jste s BJ masakrovali jednoho nácka za druhým pomocí dvou zbraní v rukách, nebo naopak byla místa, kde jste se museli proplížit k důstojníkům a tiše je eliminovat? Píšu teď o bravurně provedených střídání stylů boje. Tak tady nás to trochu zklamalo. Ačkoliv tyto možnosti nezmizely, snažit se hrát Youngblood „na stealth“ vás připraví o tu jednu z mála zábav, co hra nabízí.

U singleplayeru nelze říci, že by počítačem řízená sestra zrovna intuitivně sdílela vaše nadšení pro asasínské kousky. Ráda vám leze před mušku, zaútočí ve chvíli, kdy se zrovna chcete plížit, nebo naopak když potřebujete plnou palebnou podporu, tak nedělá vůbec nic.

Každopádně v kooperativním módu se můžete domlouvat na dokonale tiché eliminaci nepřátel, ale upřímně, proč byste to dělali, když tam spolu můžete naběhnout jak Aragorn proti armádě Mordoru, postřílet všechno, co mluví německy, a užít si kopec srandy.

Ovšem nesmí se zapomínat i na krytí, strojem řízení nepřátelé totiž dokážou solidně potrápit, obzvláště bossové, naštěstí ale při vyčerpání zbroje i životů vás ještě může do několika sekund zachránit jedna ze sester tím, že poskytne první pomoc. V případě, že to od naštvaného Panzerhunda fatálně schytají obě ségry, jako poslední možnost zbývá použít jeden ze tří sdílených životů. Když je ale vyčerpáte všechny, „užijete si“ lokaci od posledního checkpointu hezky znovu. A co je nejlepší - s množstvím munice, kterou jste měli při úmrtí. Takže jsme se opravdu pečlivě snažili neumírat, protože velkou motivací bylo i to, že se nám nechtělo znovu čistit něco, co jsme před tím vystříleli do poslední duše už třikrát.

Navíc holky se navzájem dost doplňují. Společně totiž musíte otvírat dveře od výtahu, generovat a zadávat hesla u obrovských pancéřovaných vrat a podobné činnosti, které by každá zvlášť nezvládla.

Dokolečka, dokola

Tím se dostáváme k nepochopitelnému „grindu“ lokací. Ten je způsobený tím, že abychom mohli pokračovat v plnění hlavních či vedlejších misí, musíme mít dostatečný level. A ten si získáme tím, že budeme dokolečka chodit do podobných míst, kvůli plnění úkolů typu – zabij či osvoboď někoho, znič či ukradni něco. Kromě toho se nepřátelé „spawnují“ jak se jim zachce, takže se nám několikrát stalo, že z ničeho nic se objevil těžkooděnec těsně za námi, i když tam byla zeď, a prostě se tam neměl kudy dostat. Ale když tyto patálie ustojíte, prostřílíte si cestu k cíli, a máte se poté vrátit k přenosnému bodu do další lokace, tak si znovu musíte vytvořit cestičku skrz další hordy nepřátel. A tenhle scénář se opakuje nesčetněkrát.

Naštěstí v co-opu se tato otravná pasáž dá přejít s úsměvem na tváři. Pozitivní na tom je, že si můžete vybrat, jak tyto pasáže projdete. Možností je spousta. Do určitých lokací vede několik způsobů, ať už to jsou dvě různé ulice, nebo přes budovu, do niž se dostanete dveřmi z ulice A či oknem v druhém patře z ulice B. Budete likvidovat nacisty přímo z náměstí nebo si vyskáčete na balkón? A co je rovnou obejít z druhé strany přes schovanou uličku či kanálem a spustit jim salvu do zad? Tenhle rozmanitý design lokací nás velice bavil a přidávalo to šmrnc k celé akci. Studio Arkane (DIshonored 2) výborně použilo svá kouzla při spolupráci na vývoji.

Vrátím se ještě k nepřátelům. U nich se poprvé setkáváme s různými úrovněmi. Takže když potkáte vojína Helmuta, který po zaměření má nad svou hlavou znak lebky, nesnažte se o headshot. Helmutovi z toho maximálně tak spadne helma, a na vás se vyřítí celý regiment nepřátel s lebkami nad sebou. Každopádně neříkám, že není nemožné je porazit (sejmuli jsme takovou Zitadelle), ale ušetříte si spoustu času, nervů i nábojů, když se k nim vrátíte později s vyšším levelem. Zranitelnost Nacistů je také závislá i na typu brnění, kterým disponují, podle toho si musíte zvolit zbraň, jestli chcete zvýšit účinnost eliminace.

Kdyby vás ale už unavilo všechno to zabíjení a násilí ve „skutečném“ světě, můžete si uvnitř podzemního doupěte zahrát Castle Wolfstone, což je upravená verze Wolfenstein 3D, z pohledu vyspělé Třetí říše.

RPG doplňky Da’at Yichud

Co dělá Wolfenstein tak krutě zábavným? No přeci zbraně. Zde se setkáváme se starými známými Sturmgewehry, Laserkraftwerky, Dieselkraftwerky a dalšími hračičkami, co z fleku udělají z člověka škvarek. Nově přibyla i možnost jejich upgradu. Tedy, zas taková převratná novinka to není, jen oproti The New Colossus si můžeme vybrat, zda upgradujeme přesnost, účinnost, kadenci či zásobník, a to ještě můžeme vyšperkovat na vyšší level upgradu.

Kromě toho holkám nechybí ani dokonalejší model zbroje Da’at Yichud, který známe z minulého dílu. Tím získávají speciální schopnosti, jež nám přináší do hry další akční zábavu. Tyto schopnosti si k tomu můžeme taktéž vylepšovat. Pro tento účel máme na výběr ze tří možností – Mind, Muscle, Power. Pak už si stačí vybrat, jestli vylepšíme zbroj, zdraví, schopnost nosit u sebe těžké zbraně atd.

Abychom si ale mohli zdokonalovat charaktery, zbraně či zakoupit nové skiny, musíme k tomu dosáhnout určitého levelu a taktéž mít dostatek virtuální měny. Tu lze nastřádat právě plněním misí nebo procházením lokací. Na zemi se totiž všude válí spousta různého harampádí, co můžeme posbírat – mince, náboje, léky, zbroj, sběratelské předměty aj.

Pro nové skiny jak postav, tak zbraní je možné dokoupit virtuální měnu i díky mikrotransakcím. Ale jelikož jsme poctivě plnili mise, nebylo třeba přistoupit k tak drastickému řešení. Loot je zde opravdu bohatý.

Co se samotných misí týče, tak hlavním střediskem pro jejich výběr jsou pařížské katakomby, což je i místo, kde sídlí odboj. Hlavní mise slouží především pro posouvání se v příběhu, kdežto ve vedlejších se obohatíme o potřebný loot a zvýšíme úroveň postav.

RPG prvky se v sérii Wolfenstein objevují poprvé, a ačkoliv to zajímavým způsobem obohacuje hru, pořád jsme se nemohli zbavit pocitu, že ji to i škodí právě tím nuceným "levelováním".

Alespoň ta grafika to jistí

Na ultra nastavení ve Full HD vypadá hra opravdu hezky (GTX 1060), hráči s lepšími mašinami si tedy rozhodně nebudou mít na co stěžovat. Animace běžely plynule, nikde se hra nesekala, efekty na jedničku, hlavy, ruce a nohy lítaly všude kolem, takže za mě rozhodně super. Vůči uživatelskému rozhraní nemůžu taktéž nic vytknout, vesměs podobné The New Colossus. K tomu vám do uší hraje dobová muzika z osmdesátých let, když sem tam přestanete střílet.

Kromě občasných zkratů umělé inteligence, jak u sestry v singleplayeru, tak u nepřátel, nebo občasného zaseknutí v textuře, s čímž se můžeme setkat u každé hry, jsme tady moc technických chyb neodhalili.

Chcete-li si s kámošem zahrát kooperativní střílečku, můžete pro to zvolit Wolfenstein: Youngblood, ale na trhu se vyskytují mnohem zajímavější kousky než tenhle.

Cena základní verze se pohybuje kolem 30 eur (780 Kč). Doporučuji se ale domluvit s kamarádem, že si na půl zakoupíte Deluxe edici za 40 eur (1.000 Kč), která obsahuje Buddy Pass, díky němuž vlastník kopie může do kooperativního režimu pozvat kohokoliv, kdo si stáhne jen Trial verzi. Počkal bych ale ještě na slevu, ono vám nic důležitého neuteče.

Wolfenstein:Youngblood vyšel 26. července 2019 na PC, Playstation 4, Xbox One a Nintendo Switch.

Shrnutí

Experiment jménem Wolfenstein: Youngblood se moc nepovedl. Potencionálně zábavnému a drsnému FPS akčnímu kousku, ve kterém je zajímavým obohacením upgrade zbraní a dovedností, přesto velmi uškodily RPG prvky v podobě "levelování", a proto nekonečnému "grindu", stejně jako úrovně nepřátel, kteří se zneškodňují ubíráním hitpointů. Ačkoliv po audiovizuální stránce nestrádá, level design lokací je výborný a příběh si uchovává atmosféru, na jakou jsme u této značky zvyklí, tak kvůli své hratelnosti padá do stereotypní propasti. A tak jen díky kooperativnímu režimu se hru nerozhodnete po pár hodinách vypnout a navždy odinstalovat z plochy.

+ kooperativní režim
+ audiovizuální zpracování
+ úpgrade zbraní, dovedností
+ design lokací
+ příběh, ale ztrácí napětí

- levelování psotav
- grind - plnění identických misí, sbírání lootu pro upgrade, levelování, podobné lokace
- nepřátelé – levely, zneškodnění pomocí hitpointů, typu zbroje, nesmyslný spawn vojáků
- občas výpadek umělé inteligence

Vývojáři: Machine Games, Arkane Studios/ Distributor: Bethesda Softworks

Recenzovaná verze: PC