Recenze: Micro Machines World Series

Nemastný a neslaný návrat legendy minulého tisíciletí v podobě reklamního billboardu.

Reklama

Když se řekne Micro Machines, časově se automaticky přenášíme někam do roku 1991, kdy spatřil světlo herního světa první díl arkádových závodů na netradičních tratích s miniaturními autíčky z řady tehdejších skutečných hraček firmy Galoob (nyní spadající pod Hasbro).

Nostalgií neplýtvejte

Vývojáři Codemasters dokázali vytvořit na tehdejší poměry dobrý systém hratelnosti a vybudovat si dlouhodobě udržovanou značku, která si udržovala určitou úroveň kvality. Následovala mnohá pokračování a později se i původní díl dokonce dočkal remasterované verze pro Xbox, Playstation 2 a GameCube v roce 2002. Nejblíže současnosti zůstal titul Micro Machines V4 z roku 2006. Ten si vysloužil alespoň nadprůměrné recenze s tím, že mimo jiné nabídl mnoho obsahu a dokázal se přiblížit kouzlu prvotních dílů této série.

Po více než deseti letech se tak hráči začali těšit na nového fénixe v podobě pokračování Micro Machines World Series. Očekávání určitě nebyla nízká a návrat kultovního hitu zůstal v hledáčku mnoha hráčů po celém světě. Bohužel se ale nezdařil tak, jak by si asi mnozí přáli. Nebuďme ale hned příliš skeptičtí a pojďme se na závody a souboje angličáků podívat zblízka.

Malí a zběsilí

Jak už padlo úvodem, v Micro Machines sedáte za volant miniaturního autíčka a ve specifickém prostředí se snažíte porazit nepřátelský tým v soubojích nebo vyhrát závody. Vydáte se třeba na zahradu nebo kuchyňský stůl a vašimi protivníky kromě jiných hráčů nebo AI budou různé překážky či nástrahy jako např. rozházené preclíky, mýdlo nebo roztočený mixér. Hrát můžete samozřejmě na gamepadu, ale vystačíte i s klávesnicí. Grafické zpracování musím pochválit - prostředí hře sluší a tratě vypadají propracovaně a hezky. Často je oživují i efekty mimo trať - třeba pes sledující závodníky zpod stolu. Cestám musíte věnovat spoustu pozornosti, neboť se na nich dají najít všelijaké zkratky, teleporty nebo katapulty a minimapa vám moc nepomůže. Ovládání vozidel je svérázné, ale troufám si tvrdit, že to k této hře patří.

K dispozici je vlastně takový triatlon. Můžete závodit, bojovat v různých režimech (např. King of the Hill nebo Capture the Flag) až ve dvanácti hráčích nebo hrát eliminace, při kterých se snažíte ujet protihráčům a dostat je "mimo obrazovku". To by samo o sobě nebylo špatné a vlastně to všechno funguje, ale v zápětí zjistíte, že obsahu je ve hře málo a brzy se stává repetitivní. Souboje mě přeci jen bavily více než závodění. Každé autíčko je v takovém režimu vybaveno speciálními schopnostmi, kterými se snaží zneškodnit nepřítele. Vždy má tři a na aktivaci ultimátní čtvrté je třeba chvilku čekat a získávat body.

Hlavním neduhem je také absence jakéhokoliv offline šampionátu a naprosto osekaný režim pro jednoho hráče. Ano - jde tady hlavně o multiplayer, ale zrovna u tohoto titulu by byla obsáhlejší možnost už tak nějak historicky na místě. AI navíc nelze nastavit obtížnost a často zjistíte, že počítač chybuje opravdu málokdy a v některých situacích vydržíte v souboji třeba jen pár vteřin a ani se nestihnete rozkoukat. Situaci se snaží ještě oživit speciální výzvy, které ale příliš odlišné nejsou a spíše malinko obměňují základ již dříve zmíněných herních módů (např. spawnem v náhodném autíčku).

Toybox Turbos v přestrojení za reklamu

Důležité je zmínit, že Codemasters přišli ne až tak dávno s podobnou hrou nazvanou Toybox Turbos. Byly to vlastně Micro Machines bez oficiální licence. Od tohoto produktu asi fanoušci neočekávali mnoho, a přesto se dočkal pozitivních ohlasů, neboť po letech připomínal dobu slávy svého originálního bratra. Otázkou je, kam se Micro Machines dokázaly s novou edicí posunout teď. Za mě daleko nedošly.

World Series je hra, která dnes stojí necelých 30 € a čekal bych, že za tuto cenu nabídne špetku něčeho navíc. A ono je to možná úplně naopak. Stačí se podívat na základní čísla. Toybox vám dalo na výběr z 35 autíček, tady jich najdete 12 s možností úprav vzhledu (Ano - skiny získáte postupně z beden za odměnu). Ve stejném duchu se nese porovnání počtu tratí - Toybox překonává se svou osmnáctkou World Series, které přináší jen deset. Určitou kompenzací jsou potom bojové arény, kterých je ve hře 15.

Proč pořád srovnávám tyto dvě hry? Když je postavíte vedle sebe, v některých případech jen sotva rozeznáte, která je která. Najdete tu vyloženě stejné motivy pozadí, textur a dokonce i kompletní modely. Stačí se podívat na následující obrázek - vlevo Micro Machines a vpravo promo Toybox Turbos. Není vám ten mixér povědomý? A takových lokací (a možná ještě výstižnějších) byste ve World Series našli nespočet.

Licencování od Hasbro svými specifickými podmínkami zajistilo, že hra vypadá jako digitální poutač na jejich produkty (značku NERF připsal snad každé speciální zbrani), což je skoro smutné. Product placement je běžný, ale v tomto případě to hraničí s únosnou mírou. Ze hry se spíš stává digitální reklamní poutač a je nabíledni, že licence v tomto bodě přinesla spíše svoji oběť.

Shrnutí

Micro Machines staví na slávě dávného kultu, což ale vůbec nemusí stačit.World Series sice nabídne příjemné vizuální zpracování a dokáže vás na pár hodin zabavit, ale obsahu je opravdu málo. Chybí vozidla, chybí tratě a možná i trošku originální nápady. Naopak reklam je ve hře až až a klidně by mohly být méně agresivní. Soubojový režim je solidním zpestřením, které ale možná pamětníky původních Micro Machines nenadchne. Celkově titul působí trochu odfláknutě a nápadná podobnost s předchozím počinem od Codemasters to jen potvrzuje. Škoda, možná to všechno mohlo být zábavnější a svěží, ale nezadařilo se.