Seznam kapitol
Kdy jste se naposledy dívali na jasnou noční oblohu plnou hvězd a měli jste ten zvláštní pocit, jaké to asi ve vesmíru je? Jestli jsme sami? A jaké by bylo zažít nesčetná dobrodružství, pokud by lidstvo dokázalo cestovat mezi hvězdami? A stalo se Vám také, že přesně tenhle magický pocit pominul s východem slunce? Ve Starfield to je bohužel dost podobné.
Samotný úvod Starfield připomíná onu v perexu zmíněnou tajemnou noční oblohu. Po zapnutí Vás přivítá klišé (v dobrém slova smyslu) všech hvězdných ság od Star Wars přes StarGate po Interstellar. Zpoza planety vykukující paprsky hvězdy uprostřed černočerného vesmíru doprovázené jemnou klavírovou linkou. Emoce cloumají hráčem a silnější je jen očekávání ze hry samotné. Pozitivní nálada ale přetrvává jen pár desítek minut. Následuje vystřízlivění z očekávání, že Vás čeká stejně skvělý příběh, jako jste již stokrát viděli ve sci-fi filmech a hrách. Jako když noc přetne rozbřesk.
Hru provází několik zajímavých letopočtů. Jde o první původní titul od Bethseda za 25 let. Přitom první zprávy o hře byly zveřejněny v roce 2018. Jako by si z uvedených roků vzali vývojáři inspiraci a do hry vetkli herní prvky z minulosti.
Navigace v herním menu, které obsahuje inventář, mapu, přehled dovedností a misí, odpovídá přibližně pětadvacetiletému standardu. Podobně jako nositelné předměty. Vaši postavu můžete vybavit zbraní, skafandrem, helmou a podvlíkačkami pod skafandr. V dnešní době může hráč od AAA hry čekat oprávněně více. Nemluvě o tom, že vlastnosti předmětů se omezují na pár základních hodnot.
Zmar podtrhuje samotná navigace v menu, jež nepřekonává omezení, které mají konzolové ovladače. Za příklad může sloužit procházení mapy. Ta je složena z několika vrstev – lokální, planetární, orbitální a galaktické. Nedej bože, když se omylem překliknete a namísto přímého odchodu z lokální mapy proklikáte všechny ostatní vrstvy. Má to vlastně ale i výhody. Alespoň si připomenete, kde jsou všechny klávesy, které běžně během hraní nikdy nepoužijete.
Rok 2018 se ve hře odráží v grafické stránce. A to navíc s přimhouřením jednoho oka. Podobně neuspokojivé jsou mimiky postav. Jejich zkoprnělé výrazy ubírají na autentičnosti každého dialogu. I hernímu světu něco chybí. Při hraní se nelze zbavit pocitu určité prázdnoty až sterility. Možná to ale byl záměr vývojářů. Přeci jen, človíček uprostřed obrovského vesmíru musí mít pocit osamění. Pokud ale takový úmysl vývojáři měli, umě jej skryli.
Při zmínce o minulosti se nelze vyhnout srovnávání. Tak například první díly legendárního Mass Effect dokázaly pocit z prázdnoty vesmíru lépe naservírovat. A i když hráč věděl, že ve skutečnosti není mocný Shepard, celkově bylo hraní mnohem realističtější, než jak tomu je ve Starfield. Stejně je možné odkazovat na neméně slavnou série Dead Space, které dokázala hráče uchvátit. Oproti těmto hrám Starfield připomíná hru na mobil, kterou bezmyšlenkovitě hrajete v MHD, abyste vyplnili čas mezi zastávkami.
