Recenze: Vampyr - dilema krve a života

Nové akční RPG s upírskou tématikou od studia Dontnod je tady.

Reklama

Krev nebo život. Vnitřní konflikt oddanosti precizního lékaře svému řemeslu a jeho upířích choutek. Pokud považujeme upíří tématiku za jedno z největších klišé hned za zombies, můžeme směle říct, že toto příběhové zasazení a dilema ústřední postavy, doktora Jonathana Reida, přineslo mezi stvoření se špičatými zoubky minimálně svěží vánek. Ale pojďme na to hezky od začátku.

Ponurý Londýn

O Vampyrovi jsme psali hodně a stejnou měrou jsme se na něj i těšili. Studio Dontnod Entertainment si získalo srdce mnoha hráčů (dle mého skromného názoru) jednou z nejpropracovanějších a nejprocítěnějších příběhových her Life Is Strange. Oznámení akčního RPG zasazeného do temného Londýna v době, kdy v něm řádí epidemie španělské chřipky, tak bylo zcela nečekané, nicméně očekávání zůstávají vysoká.

Píše se rok 1918. Světová válka si vybrala svou daň a obyvatelé londýnských uliček zažívají krušné časy. Anglickou metropolí řádí španělská chřipka a vy se probouzíte v kůži doktora Jonathana Reida. Záměrně nechci zmiňovat samotný počátek příběhu, protože vhození do děje mě opravdu nadchlo. Začátek se nese v duchu nevědomosti a špatného rozhodnutí, které Jonathan učinil nevědomě. Stačilo několik prvních minut a přišlo mi, že tohle prostě předvídalo skvělou příběhovou jízdu. Ale nespěchejme.

Sát či nechat žít?

Herní Londýn je ponurý a žije v něm ve čtyřech čtvrtích několik civilistů, jejichž osobní příběhy definují rámec celkového průběhu hry. Jonathan se s těmito smrtelníky setkává, odhaluje jejich minulost a také vazby, které mezi sebou mají. Možná to tak na první přečtení nevyzní, ale právě tato NPC tvoří stěžejní složku hry. Je totiž jen na vás, zda budete lidem pomáhat, nebo si je dáte k večeři. Samotné osudy postav jsou ale skvěle napsány a odhalování jejich spletitých příběhových linek mě opravdu bavilo. Stejně tak i ústřední příběh pomalu graduje. Byla by škoda prozrazovat cokoliv více. Právě příběh je pro mě tím hlavním, proč Vampyr opravdu dává smysl.

Dilema mezi udržováním lidských životů a upířími instinkty je podněcováno potřebou zlepšovat své schopnosti. Protože za vysáté oběti získáváte pořádnou porci zkušeností, které pak můžete využít k odemykání speciálních upířích schopností a silných útoků – kontaktních i na dálku. Mimochodem - podle autorů hry je chování zcela na vás a hra by měla jít dohrát i tak, že nezabijete nikoho, ale snadné to nebude. Na druhou stranu při likvidaci obyvatel se postupně zhoršuje situace ve čtvrtích a objevují se další a další nepřátelé.

Jedna velká mela

No – a teď k soubojům. Z nich jsem měl malinko smíšené pocity. Střetnete se s různými typy protivníků od nočních hlídek přes vlkodlaky po jiné upíry, ale samotné střety působí často repetitivně. Do jisté míry to kompenzují „boss-fighty“, ke kterým se postupem času rovněž dostanete. Obtížnost je relativně adekvátní a podle všeho by se měla v případě neúspěchu dynamicky snižovat, takže se nemusíte bát, že byste se v určitém bodu hry zasekli na dlouhou dobu.

Souboje mě aspoň trochu více začaly bavit až v pozdějších fázích hry a nelze jim upřít určitá nápaditost. Kombinace využívání speciálních schopností s různými omračujícími údery, využitím zbraní, sáním krve a dalšími vychytávkami sice funguje, ale často se spokojíte s obyčejnou hit & run taktikou. Používat budete hlavně v pozdějších fázích i léčivé přípravky a zbraně.

Celkově mi ale přišla rozpolcenost mezi souboji s nepřáteli, kde masakrujete hordy, a příběhem, kde polemizujete nad zachováním života obyvatel města, asi taková, jako Jonathanovo ústřední dilema. Místy to všechno působí jako dvě hry slepené do jedné.

Po grafické stránce nemám k Vampyrovi výhrady. Hra stojí na Unreal Engine 4 a atmosféra prostředí Londýna na vás dýchne svou přesvědčivostí. Pozitivní také je, že i s GTX 1060, kterou můžeme považovat za relativně mainstreamovou grafickou kartu, mi hra jela na maximální detaily se snímkovou frekvencí ve většine případů nad 60.

Mám ale výhradu ke zvláštně působícím téměře robotickým animacím jednotlivých postav v určitých momentech. Stejně tak připomenu, že chvíli trvá, než si zvyknete na malinko krkolomné ovládání hry, pokud budete používat klávesnici a myš (zejména v souvislosti s kamerou v soubojích). Pochvalu si ale také zaslouží herní soundtrack, o který se postaral Olivier Deriviere.

Shrnutí

Celkově hodnotím hru pozitivně, přestože přiznávám, že možná velká očekávání ve spojitosti s Dontnod přinesla v několika ohledech trochu zklamání. Těmi jsou hlavně repetitivní soubojový systém a zmíněná rozpolcenost mezi příběhovou stránkou hry a likvidací desítek nepřátel ve špinavých uličkách - navíc při zmíněném stereotypu soubojů.

Výhrady můžete mít i k dopadu některých rozhodnutí, ale v celkovém kontextu mě příběh opravdu bavil a stejně tak musím znovu vyzvednout i výborně napsané osudy jednotlivých obyvatel Londýna. Vampyr určitě stojí za vyzkoušení a nepochybuji, že i přes zmíněné drobné neduhy bude hráče bavit. Kdybych měl hodnotit na číselné škále, zasloužil by si Vampyr 7/10.